Domů » Blog » Mrazivý Silvestr v Dolomitech

Mrazivý Silvestr v Dolomitech

Litoměřice, brzké sobotní ráno, 27. prosince 2014. Dárky jsou rozbaleny, vánoční cirkus pomalu odeznívá, míra přejedení bramborovým salátem a cukrovím se limitně blíží sto procentům. Po probuzení mi na mobilu bliká mail od Michala Balady a v předmětu má jediné výmluvné slovo: "JEDEM". Tím Michal naplňuje naši předvánoční dohodu, že pokud se někdy mezi svátky udělá hezky, vyrazíme na dva tři dny pofotit na Slovensko do hor. Teď však sotva rozlepenýma očima čtu, ať se zabalím na týden do Dolomit, přes které zrovna přechází tlaková níže se sněžením a od pondělí tam má být azůro. Informaci tuto chvíli zpracovávám, týden je trochu moc a nerad bych výpravou zaplácl celý zbytek svého volna. Na druhou stranu se mi nechce dalších sedm dní zevlovat v bídném antizimním počasí kolem rodné hroudy. Po celou sobotu tedy s Michalem licitujeme o délku pobytu. Létají mezi námi zprávy typu: "Jsem ochoten jet maximálně do páteční východovky." - "To nemá cenu, do Dolomit se nejezdí každý týden, pro mě to má smysl aspoň do sobotní západovky. Říkal jsi, že máš volno až do neděle ne?" apod. Nakonec se na délce neshodneme a odpoledne akci odpískáváme. Večer uléhám s plánem zarezervovat druhý den stoly v hospodě na Hlinné na silvestrovskou party. V neděli ráno, když jdu se psem, mi to nedá a posílám Michalovi fatální zprávu, jestli ho neštve, že nejedeme. Za deset minut je akce zachráněna: V půl šesté odjezd z Černého mostu směr Brenner!

Okamžitě začíná operace "Kulový blesk". Fofrem do marketu pro proviant, namazat asi 20 rohliků s nemrznoucí směsí a salámem a ještě před polednem přejíždím do Prahy. Následuje návštěva Hudy sportu a zakoupení péřového Sira Josepha, abych přežil mrazivé noci, kartuší, rukavic a dalšího harampádí. Ač nemaje žádnou ze slevových karet (v tom spěchu jsem si zapomněl půjčit od bratránka), slečna prodavačka mi dává sedm procent dolů, "když jsou ty Vánoce". Možná si spíš po vylíčení našich plánů uvědomuje, že na nový rok už ze mne bude jen zmrzlý rampouch, který dá vzniknout novému dolomitskému reliéfu. V očekávání hubených dní na mrazu navštěvuji oblíbený žižkovský podnik Yes Burger a objednávám si třípatrovou hamburgerovou zhůvěřilost s 300 gramy hovězího a příznačným názvem "Golem". Ta spodní bulka s grilovanou zeleninou se už opravdu nedá, pardon! I tak jsou panty zralé na repas. Doma honem všechno zabalit, pokud možno nic nezapomenout a vzhůru na metro. Cestou na tramvaj přichází obvyklé zjištění, že jsem to s jídlem asi trochu přehnal, ale sic! Ještě nejsem na mrazu! Na Čerňáku radostné setkání s parťákem, uvelebení v jeho novém prostorném Seátku a adios ty podivný český podzimní prosinci!

pondělí 29. prosince

Za Brennerem nás hluboko po půlnoci vítají siluety Dolomit a hvězdná obloha. Nejprve kroutíme serpentiny na Passo Sella, zda by tam nešlo udělat pár fotek hvězd. Jsou jich stovky, mléčná dráha je ale schovaná a světelné znečištění nočního nebe od blízké civilizace také dělá své. Venku je mínus 18 a vichr nás hodně rychle zahání zpět do vyhřátého auta. Sjíždíme z prvního sedla a za pár chvil už vytáčíme motor do druhého, do Passo Pordoi, kde máme naplánovánu první východovku. Ve tři ráno parkujeme na prázdném parkovišti naproti lanovce na Sasso Pordoi pod Piz Boe. Venku je pocitově tak mínus 25, vytahujeme spacáky a natahujeme se jen tak na sedadlech ke krátkému spánku. Budík zvoní v šest. Ačkoli východní obzor už začíná světlat, odmítáme opustit vydýchané auto a přepnout se do módu "Amundsen". S budíkem vedeme lítý boj asi do sedmi, kdy už mu musíme dát za pravdu. Světla je tolik, že východovku na kopci stejně nestihneme, ale iniciační průzkum terénu s plnou fotovýbavou je třeba provést. Venku nám zamrzají i nudle u nosu a poprvé přichází obligátní otázka: "Co jsme si to zase vymysleli?"

Na masiv Selly začínají dopadat sluneční paprsky, když se boříme prvním sněhem na protější svahy kopce Belvedere, protkané lanovkami a sjezdovkami vyhlášené Sella Rondy. Po pár minutách na mne přichází první slabost (v odborné terminologii známá jako tzv. "šedivák"), daná výškou, mrazem, chabým vyspáním i první fyzickou námahou po vánočním lenošení. Čokoládovou tyčinkou doplňuji energii a pospíchám za Michalem, který švihá nahoru jako rolba. Východovka už je ale dávno pryč. Po dosažení cílového bodu děláme jen dokumentační a zcela zbytečné fotky bídných struktur ve sněhu. Nebe je modré, na pistě se objevují první lyžaři a další působení na Pordoi už pro nás nemá smysl. Cestou zpět k autu se k nám přidává místní chlupatá fenka, která si vždycky někoho najde a doprovází ho, než "přestoupí" k někomu jinému. V sedle mezi domy se od nás odpojuje a neomylně se opět zjeví, když u auta vytahuji svačinu. V restauraci u lanovky dávám kávu, opouštíme Sellu a vyrážíme na další slovutné dolomitské sedlo - Passo Falzarego.

Cestou se mi daří sehnat litrovou termosku, zásadní to prvek výbavy, neboť voda v petlahvích z ČR už je kompletně zmrzlá. Při přejezdu nám Seat hlásí venkovní teplotu mínus 15. Po poledni parkujeme na Falzaregu u lanovky na Lagazuoi, čelním sklem pěkně k západu. Shora od chaty Lagazuoi, 600 metrů nad parkovištěm, chceme fotit západovku. Do soumraku zbývají 4 hodiny a během nich nevěřícně sledujeme, jak západní obzor začíná postupně okupovat, dámy prominou, tradiční mrak "kurvič". Jedná se o škodolibý typ oblačnosti, která zahalí slunce vždy v ten nejnevhodnější moment během svítání či západu, a to buď na východním nebo západním horizontu, podle toho, kam máte zrovna namířený aparát. Abychom jen neseděli ve vychladlém autě, jdeme se podívat na protilehlý svah, odkud je pěkný výhled na Tofany. Sněhu není mnoho, obloha se zatahuje celá a poryvy větru začínají nabývat na síle. Jsme v sedle v 2100 metrech a vítr tu sviští jako v aerodynamickém tunelu. Hodinu před západem slunce už je jasné, že dnes z focení nic nebude. Večeříme mrazem ztuhlé pečivo a k prvnímu čaji ze sněhu si dáváme lok hruškovice z placatky. Vzhledem k té sibérii venku to bude noc! Přestavujeme auto na lůžkovou verzi a uléháme už někdy po čtvrté odpoledne, protože nic jiného se dělat nedá. Teplota klesá, vichr ji tlačí ještě níž a auto už je také studené, honem se tedy zapnout do peří a zkusit usnout. Tradičně ještě proklejeme autory předpovědi a poroučíme se. Skóre prvního dne: Použitelných fotek nula.

úterý 30. prosince

V noci byl vítr tak silný, že nám jeho poryvy pravidelně rozhoupávaly auto a dráty lanovky nad námi ve větru skučely něco na způsob Slovanských tanců od Dvořáka. Teplota uvnitř vehiklu klesla někam mezi mínus 7 a mínus 10, okna díky našemu zadýchání namrzla zevnitř. Asi si umíte představit, jak se za takové noci spí. Ráno nám budík zvoní opět v šest, venku je ovšem stejný marast, což má tu výhodu, že nám odpadá výstup po sjezdovce nahoru k chatě na východovku. Znovu usnout se nedá, v našem polárním autohotelu tou dobou pobýváme už čtrnáct hodin. Selfíčko, které si celí opuchlí po krušné noci děláme, bychom mohli s úspěchem nabídnout Švankmajerovi jako inspiraci pro jeho další obskurní film. V osm hodin se překonáváme a opouštíme bivak. Venku je opět pocitových mínus 25 a prsty mám zmrzlé asi za tři minuty. Pryč z tohohle pekla, hurá dolů do Cortiny na kafe a na Infocentrum, zjistit počasí na další dny. Michal otáčí klíčkem v zapalování, ale ozve se jen h-d-d-d. Zhasnou kontrolky a vynulují se hodiny. Báječné. I tragické role musí být obsazeny!

Šlamastika tato budiž důkazem, že podmínky jsou opravdu arktické, dvacet hodin stání na větrné hůrce v mrazu udělalo z auta krápníkovou jeskyni. Kus od nás stojí obytný VW Transporter s německými důchodci. Ano, jedině příslušníci autonároda a jejich das Auto nás zachrání! Mé krkolomné němčině doprovázené šermováním se startovacími kabely rozumí a přikyvují. Místo toho, aby k nám čumákem najel Transporter, ale před Seata přichází jeho dobrosrdečný majitel a hlásí, že jeho autobaterie je "auch kaput". Vymrzlí sedáme do auta, které už má jinovatku i na volantu. Jediný rozdíl oproti venku je, že v něm nefouká. Na čelním skle si vyškrabáváme malé průzory a hypnotizujeme každé auto, najíždějící na parkoviště. 95% z nich jsou italští lyžaři, kteří jen skočí do přeskáčů, vyndají lyže a hurá na lanovku. Ty ani nemá cenu oslovovat, zajímají nás vozy s německou značkou. Takhle sedíme hodinu a naše situace začíná připomínat tragédii o několika dějstvích. Touto dobou už jsme měli mít na kartách dvě východovky a jednu západovku, a zatím tady sedíme vymrzlí a v přímém přenosu pozorujeme, jak se nám v mraze scvrkávají jablka a černají banány. Po dalších pár minutách už mi to nedá a jdu za obsluhou lanovky. Chlapíci v bundách Sella Ronda jsou frajeři na svém místě a za chvilku už před autem leží nabitá baterie i s kabely. Motor je resuscitován, zvedáme všechny palce, grazie ragazzi!

Cortina di Ampezzo je den před Silvestrem naprosto zasekaná, všechna parkoviště plná, takže jen objedeme vnitřní okruh a vyrážíme na další sedlo nad Cortinou, Passo Giau. Je to Michalova tradiční lokace, kde dělá podzimní workshopy. Já to místo neznám a jsem velice zvědav, fotky z něj vypadají ohromně. Mraků trochu ubývá, pořád je ale zataženo a větrno. Čeká nás dvoudenní bivakování ve stanu na sněhu, ale říkáme si, že horší než těch šestnáct hodin v namrzlém autě to být nemůže. Máme v plánu zdržet se tam dvě noci a ve čtvrtek zkusit znovu Falzarego. Odjezd máme naplánován po pátečním západu. Na parkovišti v Passo Giau je čilý ruch, sněhu je tam kupodivu více, než kdekoli jinde, než jsme zatím byli. Hlavně zelené louky kolem Cortiny a holé stromy pod Tofanami nám evokují spíše podzim než přelom roku. Smutný pohled. V chatě dávám nezbytné dvojité espresso, dobíjím mobil a kontroluji předpověď - vítr už se má snad konečně utišit a nebe vyjasnit, tak snad! Pak už balíme krosny, proviant bereme jen v odlehčené verzi, těstoviny i omáčky Uncle Bens zůstávají v autě. Naopak nabaluji všechny čokotyčinky, sojové suky a namazané rohlíky s parametry hodně přemraženého nanuka.

Vyrážíme po poledni, cesta na cílovou plošinu pod Mondevalem a Mt. Cernerou vede přes dvě sedla. V severním svahu je spousta sněhu, od podzimu tam asi nikdo nešel, takže se boříme a pomalu prošlapáváme stopu. Cestou se mi daří zlomit jednu trekovou holi a ohnout druhou - je načase koupit nové a pořádné. Po třech hodinách balastu s nějakými sedmnácti kily na zádech konečně dosahujeme cíle a lokalizujeme místo pro stan. Je právě čas západovky, nebe je však znovu zatažené a vítr sílí. Michalovou lavinovou lopatkou vykopáváme pořádnou díru pro stan a z vykrojených sněhových kvádrů budujeme zeď proti větru. Stan stavíme už ve svitu čelovek hodinu po setmění. Slušně vyndaní honem lezeme do spacáků, začínám mít problémy s prokrvováním prstů u nohou, i přes dvoje ponožky jsou ledové jak rampouchy a skoro bez citu. Večeříme jak jinak než zmrzlou stravu a vaříme čaj do termosek na ráno. Kolem šesté zaléháme a modlíme se, abychom ten poslední den v roce konečně mohli začít fotit. Dovolím si ještě malou odbočku: Zkoušeli jste někdy ukousnout zmrzlý sojový suk?

středa 31. prosince

První noc ve stanu je krušná. Hned po ulehnutí usínám, abych se vzbudil někdy před půlnocí. Vichr se i přes náš precizní větrolam všelijak točí a pravidelně doráží na "mou" předsíňku, která není chráněna sněhovou zdí. Stanem to opakovaně cloumá a když zjišťuji stav prstů u nohou, jsou pořád ledové jak kámen. Pouštím se tedy do masírování a přivádím je zpět do života. Další hodinu, kterou přicházejí k sobě, pak bolí jako čert. Dopřávám jim dvojitý péřový luxus, spodek spacáku ještě strkám do zapnuté péřové bundy. Do rána se převaluji a spím na etapy. Vstáváme v šest, dvě hodiny před východem, poté co Michal nejprve vykukuje ven ze stanu a říká, že to nevypadá zle. Na východě jsou nějaké mraky, ale slunce by je mohlo podsvítit. Proto vyrážíme už s takovým předstihem.

Na východovku stoupáme ve svitu čelovek na přilehlý kopec Mondeval, ze kterého se na východ otevírá ideální panorama s nádherným dominatním masivem Monte Pelmo. Jak se blížíme k vrcholu, na východě se místo světlání usazuje kolosální mrak kurvič, který postupně zatahuje celý horizont do plechové šedi. Zařazení mraku do této kategorie je nadevší pochybnost, neboť na západě jsou krásné mráčky jak ze Simpsonových. Je to k vzteku! U nás nahoře však opět fouká mrazivý vichr, sníh je zmrzlý, takže si každý botama vykopáváme v prudkém svahu plošinku, v níž můžeme alespoň stabilně stát. Do východu zbývá asi třičtvrtě hodiny a pořád ještě čekáme, zda se obloha neprotrhá. Abychom se zahřáli, chodíme jak retardovaní z kopce dolů a hned zas zpět nahoru, každý ke své plošince. Dolů a nahoru. Dolů a nahoru. Jako po schodech. Demence opět udeřila na naši výpravu! Půl hodiny před východem tuto trapnou estrádu ukončujeme, mrak se zjevně neprotrhá. Zklamaně sestupujeme dolů, skóre naší výpravy začíná nabývat rozměrů katastrofy. Jsme v polovině expedice a po třech východovkách a dvou západovkách máme NULA použitelných obrázků! Když si uvědomím všechnu tu námahu a nekonečné mrznutí v průměrných mínus patnácti, přijde mi to hodně nespravedlivé. Už nás opouští i jinak všudypřítomný humor. Pod kopcem se Michal odpojuje s tím, že si omrkne lokaci a ještě chvíli počká, zda se mraky přeci jen trochu neosvítí, i když slunce už musí být nad horizontem. Já se probojovávám ke stanu, nahlas nadávám a říkám si, že jsem Michalovi tu spouštěcí nedělní zprávu přeci jen posílat neměl.

U stanu vyndavám foťák a abych měl alespoň nějaké dokumentačky, fotím si náš hotýlek na sněhu. Obcházím ho, abych jej vzal ze všech stran, když tu najednou...je to možné?? Vyšší mraky na jihovýchodě se začínají barvit do žluta! Okamžitě popadám stativ a funím hlubokým sněhem sto metrů od stanu, nad kaňon rozprostírající se pod Mondevalem. Šedý filtr na dlouhý čas a už to jede! Kompozice nestojí za mnoho, ale aspoň něco, ASPOŇ NĚCO! Ohlédnu se přes rameno a vidím Michala, kterak na svém spotu také tancuje kolem stativu - jeho instinkt byl správný! Mizerná nálada je tentam, obloha se během dopoledne konečně začíná vyjasňovat a slunce na nás má blahodárné účinky. Od sedla začínají stoupat na okolní kopce první skialpinisté, naposledy v tomto roce si dávají do těla. Odpoledne konečně vítr utichá, mínus 10 je za bezvětří najednou úplně pohodová teplota. Já přes poledne zevluji kolem stanu, Michal zkoumá úpatí skal asi sto metrů nad ním, zda by tam nebyl nějaký zajímavý kompoziční úhel.

V půl třetí se vydáváme s foto krámy a termoskou s čajem znovu na Mondeval. Nebe je vyfoukané, konečně nás snad čeká i nějaké kloudné focení, i když pár mráčků by neuškodilo. Nahoře odkládáme batohy do našich plošin z rána, stavíme stativy a po třech dnech z pěti - jářku je to tak - děláme to, za čím jsme sem přijeli. Otevírá se nám úžasný kruhový výhled, vlevo od Pelma chytá poslední paprsky Antelao, vpravo se tyčí masivní Civetta, na západě to jistí Marmolada. Další kvanta vrcholů jsou všude vůkol. Už rozumím Michalovu nadšení pro tohle místo. Cestou dolů překopáváme plány, je nám jasné, že spokojit se v této oblasti už jen se zítřejší východovkou je málo. Zůstaneme tu nakonec obě zbývající noci, na Falzarego si necháme poslední, páteční západovku před odjezdem. Protože máme minimum jídla, padá rozhodnutí zajít zítra během dne do auta a doplnit proviant. Po zralé úvaze, že by nás opět čekalo pět hodin probíjení sněhem přes obě sedla, tuto variantu zavrhujeme. Nějak už to s těmi zbytky zásob doklepeme. Vzhledem k tomu, že jsem v autě neprozřetelně nechal i hruškovici, vypadá náš silvestrovský večer tak, že si dáme pár loků čaje, abychom v noci neběhali, popřejem si šťastný nový a někdy kolem sedmé se natahujeme. Místo dělobuchů nás obklopuje parádní ticho, místo ohňostrojů nám nad stanem putuje měsíc a svítí tisíc hvězd. Je to první bezvětrná noc a konečně i já spím jako špalek. Tak ciao starý roku a ty nový pojď mi hop!

čtvrtek 1. ledna

Michal zřejmě dle hesla "Jak na nový rok, tak po celý rok" vstává ve čtyři ráno. Jen co zapadl měsíc, jde naštelovat foťák na sekvenční focení hvězd, aby z nich doma udělal obrázek se star-traily. Já bych dlouhou expozicí oddělal baterku, bavilo by mě fotit mléčnou dráhu, ale ta je mimo náš obzor. Takže zavírám oči a otvírám je až v půl sedmé. Mondevalu už bylo dost, na východovku tedy jdeme jen kus nad náš stan, odkud se dá pěkně zabrat celá náhorní plošina. Nebe je vymetené, na východě je ovšem samozřejmě menší mrak kurvič. Slunce si naštěstí malou skulinu najde, a tak i přesto, že nasvícené mraky nejsou za Pelmem, jak bychom si přáli, si žlutý kotouč svou půlminutku slávy užije a my to sekáme na karty jak Baťa cvičky. Z mé strany s východovkou spokojenost, Michal samozřejmě remcá.

Po odfocení snídáme a balíme stan, který chceme na poslední noc přesunout na další z dostupných kopců, pod jeden z nižších vrcholů Mt. Cernery. Během přesunu začíná nečekaně pálit slunce, tak pozor pozor, na takové hice nejsme zvyklí! Odkládáme vrstvu za vrstvou až na termo spodky. Nápad vyfotit se na sněhu do půli těla zavrhujeme, neboť po třech dnech bídné stravy a scvrkávání z mrazu máme do atletických proporcí hodně daleko. Ovšem s takřka nábožnou úctou vzhlížíme ke zlatému hřebu dne - k ohřátí instantních těstovin. První teplé jídlo od příjezdu si šetříme na novou lokaci. Stan nakonec rozbíjíme nikoli na kopci, ale v sedle pod ním, odkud je to pár minut na spoustu skvělých foto stanovišť okolo. S inženýrskou přesností opět vykrajujeme do sněhu čtverec pro stan, zeď proti větru stavět nemusíme, je bezvětří. Z místa máme celé okolí úžasně pod kontrolou. Na východ můžeme přehlédnout celou plošinu s Mondevalem a Pelmem, jižně od nás stoupá Mt. Cernera a na sever padá z Forcella Giau dolů do Cortiny údolí, kterým jsme před dvěma dny přišli. Z jeho druhé strany na nás shlíží majestátní Tofany, škodolibé Lagazuoi, které nám vysálo autobaterii, a spousta dalších vrcholů. Vítr z předchozích dní se postaral o fantastickou viditelnost. Tento způsob expedice by šel, k dokonalosti zbývá jediné. Tož ... vařiče zapálit, vodu uvařit, pytlík s těstovinou otevřít a ... ááááách!

Úchvatný západ slunce dělá pěknou tečku za prvním bezchybným dnem. Jsem rozhodnut jít na stejné místo i na východovku, slunce bude vycházet prakticky za Pelmem, to by v tom byl čert aby ráno neudělalo pořádnou hvězdičku. Michal preferuje podobné místo, jako dnes ráno, ale výš nad údolím s lepší kompozicí. Což je od stanu asi minuta chůze. Večer se mráz vrací na svou klasiku, ve stanu se s Michalem odkopáváme fantazírováním o rozhicovaných kamnech, o plném tácu chlebíčků s masivní vrstvou bramborového salátu, vejcem, šunkou, atd. Radši nařizujeme budík na šest patnáct a tuhneme.

pátek 2. ledna

Po alarmu Michal vystrkuje hlavu ze stanu a obligátně hlásí, že na východě sedí hádejte kdo. Pokračujeme tedy v hibernaci a za třicet minut kontroluji divoký východ pro změnu já. Ježišmarjá honem ven, je to tam! Na východním horizontu je ta správná konstelace - nad obzorem je menší dlouhý mrak, ale pod ním je díra, přesně ta, kterou má vykouknout slunce a podsvítit toho decentního kurviče. Už teď je to vybarvené a my si bezstarostně válíme šunky ve vyhřátých spacácích! Následují dvě synchronizované šipky ze stanu a zatímco já o pět minut později funím na Cerneru, Michal si to vycházkovým tempem štráduje na svůj šutr pár metrů od stanu. Nakonec to na kopec stíhám, aniž by se obzor nějak výrazně proměnil. Mezi lapáním po dechu stavím stativ a pak už nadšeně fotím přesně tu východovku, kterou jsem si včera na stejném místě vysnil.

Po ranní parádě nezbývá než zabalit stan a dát sbohem tomuhle úžasnému kusu světa. Po seběhnutí ze sedla se nám daří najít naše tři dny staré stopy. Trošku adrenalinu nám ještě připraví zmrzlý svah, kde bychom ocenili mačky, a za dvě hodiny jsme u auta. Obloha se zatahuje, západovku ve Falzaregu tedy nakonec zavrhujeme. Seátek startuje na první natočení, takže nechám Michala likvidovat paštikové zásoby a jdu utratit poslední eura za doppio espresso a pivo. Ta civilizace má něco do sebe! Ačkoli jsem plánoval rozpálit hned na parkovišti vařič a udělat si pořádné těstoviny, scvrklý žaludek je po pivu zcela spokojený a žádné vaření s Pohlreichem nerozjíždím. Rozjet se ovšem nehodlá ani naše kárka, neboť z neznámých důvodů má prázdné jedno kolo. Michal naštěstí vozí regulérní rezervu, takže stačí zvednout auto na hever a po menší lapálii s nepoužitelným klíčem pneu úspěšně měníme.

Tak tedy sbohem Giau, hurá domů. Projíždíme celé centrální Dolomity, které jsou takřka bez sněhu. Dobrou lokaci jsme vybrali! První zácpa přichází ještě před nájezdem na brennerskou dálnici a spousta dalších Stau nás čeká i mezi Innsbruckem a Mnichovem. Dobrá příležitost k dopití placatky s hruškovicí. Cesta domů se nám místo obligátních sedmi hodin protahuje na deset. V půl jedenácté na Černém mostě poslední stisknutí ruky s Michalem, díky kámo, dobré to bylo! Tou dobou mne definitivně dohání hlad, takže doma ještě před vybalením vařím půlnoční kotel těstovin, zapíjím lahodnou plzničkou a v půl druhé padám za vlast. Biorytmus posledních dní však nejde oblbnout, takže už v sedm ráno si k voňavé kávě zapínám facebook. Michal je na tom úplně stejně, linkuje mi webkameru z našeho působiště a píše nevyhnutelnou zprávu: "Kurvič je tam i dnes!" :)

Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie. podrobné nastavení