Pochod z Hřenska na Sněžku

Hodiny v litoměřické hospodě U letního kina dávno odbily půlnoc, muzika vyhrává, pivo teče proudem a celý pravý břeh Labe je na nohou. Mírně rozmazané obličeje přátel poletují všude kolem, salvy smíchu a pozvánky na panáka neberou konce. Vše nasvědčuje tomu, že vyhlášený festival Litoměřický kořen se právě překlápí do epického mejdanu! Střih. Peron nádraží Litoměřice město, o osm hodin později, léta páně 2013. Dva značně pomuchlaní účastníci večírku upíjejí v marné snaze udobřit si žaludek z kelímku automatové kafe a skepticky zírají na své narvané krosny. Rychlík od Všetat ale přijíždí načas, nezbývá než je nahodit na záda, nejistým krokem se vmanévrovat do vagonu a vyrazit vstříc dobrodružství! Takhle začal příběh, který před nějakou dobou vymyslel můj parťák Petr. Takhle pochybně začala naše tour z nejnižšího místa ČR na nejvyšší. Pochod od hladiny Labe v Hřensku až na vrchol Sněžky.

sobota, 6. července

Přesun na startovací místo probíhá vlakem do Děčína a autobusem do Hřenska, naše pobledlé obličeje a žaludky na vodě si ovšem hlubší pojednání o této fázi nezaslouží. Konečně jsme ale v Hřensku, kam jsme se původně chtěli stylově přesunout přívozem ze Schöny, ale povodeň nám vystavila stopku. I tak se přesouváme až k vodě na přístavní ponton, abychom si mohli zaškrtnout startovací nadmořskou výšku hladiny 115 m. Následuje ulice lemovaná vietnamskými obchodníky, rychlý hambáč na obnovení příjmu potravy a kolem třetí hodiny už vyrážíme po červené směr Pravčická brána. Počasí je nádherné, lidí jsou davy, takže Sokolí hnízdo rychle míjíme a pokračujeme směr Mezní louka. Na ní jen rychlý půllitr kofoly a šlapeme dál na Šaunštejn. Členitý terén Českého Švýcarska a jeho nekompromisní schody nás rychle kurýrují z festivalové opice, stejně rychle se však po propařené noci vytrácí energie. Na zádech mám 15 kg a pot bych mohl stáčet do kanystru. Petr je na tom nejinak. Naším dnešním cílem byl Ostroh alias Rudolfův kámen, nakonec ale padáme do trávy asi kilometr před ním a první bivak rozbalujeme před Pohovkou. V nohách máme úvodních 18 km.

neděle, 7. července

Ač jsem čekal, že v kyslíkovém ráji pod širým nebem budu spát jako nemluvně, opak byl pravdou. Společnost nám dělali komáři a spal jsem přerušovaně. S prvním ranním světlem vařím čaj a nevěřícně kroutím hlavou nad kolegou, který je přeborníkem ve spaní kdekoli. Válet se v dopolední sluneční lázni a mžourat do korun borovic by teď přišlo náramně vhod, náš sebemrskačský podnik však velí nandat batohy na bolavá ramena a vyrazit. Na Ostroh nelezeme a pokračujeme po červené přes vyhlídky směr Jetřichovice. Z Vilemíniny skály zkontrolujeme, zda jsou Lužické hory jako naše pohoří na trase č. 2 na místě, Máriinu vyhlídku také přenecháme turistům a zakrátko už ztrácíme výšku cestou dolů do Jetřichovic. V potravinách nakupujeme proviant a nutno dodat, že už v této rané fázi se řídím heslem "Na váhu potravin nehleď, uprostřed přírody do hladového břicha všechno zahučí". Toto heslo se později ukáže víc než pochybným! Poslední část mého oblíbeného Českého Švýcarska si užíváme na rovince Pavlina údolí, podél stezky šumí Chřibská Kamenice a všechno je jak má být. Nohy šlapou a nebolí. Zanedlouho dorážíme do vesnice Studený a fotíme se u cedule CHKO Lužické hory, čímž si můžeme odškrtnout první překonané pohoří. Odborníkem na Lužické je Petr, pravidelný účastník chodecko-masochistického závodu Lužická sedmička. Hned na úvod prověří naši morálku Studenec, 400 výškových metrů na jeho vrchol z nás dělá ještě před polednem zadýchaná propocená individua a Tatranka jest bezmála pasována na božskou manu. Nahoře si dopřáváme řádné oddechnutí a od tohoto dne už podobnou siestu v části cesty praktikujeme každý den. Najíst se, provzdušnit nohy, poklimbat, nabrat síly na další část denního přechodu. Zbytek druhého dne není náročný ani tak terénem, neboť červená nás vede bez větších výškových výkyvů, jako spíš délkou. Na Křížovém Buku přecházíme silnici, kterou jezdím na naši chalupu, a věšíme se na paty staršímu trempovi s vousy až po prsa. Jeho tempo je vražedné a vidíme z něj jen záda. Po dalším dlouhém šlapání, kdy vedeme debatu na téma nedostatku ovlažovacích zařízení na turistických cestách, míjíme železniční zastávku Jedlová a konečně vidíme vysněnou restauraci Nová Huť. Dáme každý 2 piva, další 3 stočíme do petlahve a v posledním slunci míříme zalehnout o kousek dál, pod kopec Bouřný. Denní nášlap činí 27 km.

pondělí, 8. července

Ani útulné nocležiště v mechu na kraji lesa mi nepřineslo zasloužený odpočinek. Dříve než vypijeme pivní petku, nastupují na scénu ještě horší tvorové, než komáři - kousavé mikroskopické mušky, které během chvilky pokryjí každý pór kůže, který necháte na vzduchu. Noc tedy propotím v utěsněném spacáku, z oblečení si dělám vzduchový filtr, abych vůbec mohl dýchat. Když občas vykouknu, abych se pořádně nadechl, za dvě sekundy mám obličej pokrytý těmi mikro-teroristy. Ještě ve 2 hodiny ráno je registruji. Mám pocit, že jsem spal tak 10 minut, když slyším nesmělý hlas kumpána, že už je krásné ráno. Kouknu na hodinky a opravdu, je přesně 7:00. Velmi opuchlý se soukám ze spacáku, připraven poslat ministrovi životního prostředí protestní nótu stran agresivního hmyzu. Když si protřu oči a zaostřím, zjišťuji, že údaj na hodinkách nepatří času, nýbrž výškoměru a ukazuje naši výšku 700 m. Ještě není ani půl šesté ráno. Další pokus o spánek už je zbytečný, tak tedy vítej nový dne, jsem svěží jak prošlý zavináč, hurá na cestu!

Není lepší terapie po takové noci, než domácí štrúdl se šlehačkou a dvojité kafe, které nám na zahrádce chaty Luž servíruje usměvavá paní vrchní, ačkoli je ještě zavřeno. Posilněni vyrážíme na Luž, kam vede podobná výstupová cesta jako na Milešovku. Nohy i záda už začínám cítit, ale zvykám si. Na kopci kratší odpočinek a rozhlédnutí na to, co už je za námi. Jedlová, Klíč a celé Lužické jsou jako na dlani. Státní hranice vede přímo vrcholem Luže a dál na východ už sestupujeme německým územím. Lužické hory necháváme za sebou. Červená značka se nekonečně klikatí mezi skalkami podobnými Českému Švýcarsku, takže do Oybinu už přicházíme slušně zdecimovaní. Petr potkává své známé z Lužické sedmičky, kteří jdou na skálu na hrad. My však nemáme energii, čas ani Eura, takže se rychle přesouváme kousek za město a ve svahu vaříme a dáváme siestu. Ruší nás jen výletní vláček, který vozí výletníky pořád nahoru a dolů z města na vyhlídku na kopci Töpfer. Inu Němci a jejich láska k vehiklům. My si kopec vyšlapáváme pěkně po svých, nahoře u kříže uděláme fotku a už vyhlížíme dál na východě Trojmezí, místo kde se potkávají česká, německá a polská státní hranice. Nejprve je nutno sestoupit prudce dolů, pak odbočit doprava na Eichgraben a po delším šlapání po rovině konečně přicházíme k Lužické Nise a Trojmezí. Radši přecházíme starý zatarasený most z Německa do Polska, než abychom si museli udělat další zacházku k tomu otevřenému, a po 200 polských metrech jsme zpět na českém území. Nutno říci, že česká strana je nejlépe udržovaná. Dáváme odpočinek, kafe a Tatranky, ušlapané nohy osvěžujeme v řece. Naše štace toho dne však ještě nekončí.

Jako motovidla pokračujeme po žluté, mineme koupaliště v nádrži Kristýna a konečně dosahujeme Hrádku nad Nisou. Nejdříve ze všeho je nutno sednout na pivo, hospodu nacházíme bez problémů u centra, první Kozel jde skoro na ex, druhý už si vychutnáváme. Následuje návštěva vietnamské večerky. Už vím, kolik jsem toho do sebe schopen večer po pochodu nacpat, takže se řídím heslem "Ber co se vejde". Těstoviny, kečup, chleba, salám, vody, polévky a samozřejmě x sušenek. Když před krámem potěžkám, co jsem všechno nabral, na okamžik znejistím, ale vidina blížícího se Smrku a odříznutí od civilizace, a hlavně mé kručící břicho mne utvrzují o správnosti tohoto shopingu. Hrádek opouštíme na pokraji sil a steleme si kus za městem, na louce nedaleko od silnice. Na druhé straně se právě rozsvěcuje Grabštejn a takové přejedení těstovinami jsem snad ještě nezažil. Dnes jsme urvali 29 km.

úterý, 9. července

Třetí noci přestali komáři účinkovat s příchodem tmy, slimáci nás na spánku také neohrozili, a už by se zdálo že konečně zažijeme klidnou noc. Nenechte se mýlit. Nějakou hodinu po ulehnutí se asi 200 metrů od nás ozývá skřek jakéhosi zfetovaného paranoidního zvířete, které nejsme schopni identifikovat. Odpovídá mu štěkání hlídacích psů z Grabštejna. To se opakuje mnohokrát za noc, tu blíž tu dál, až se tomu musíme s Petrem smát. Teprve nad ránem, když už je mírně vidět a zvuk se ozývá asi jen 50 metrů od nás, konečně rozpoznáváme, že jde o srnce v říji. Tleskáme na něj a posíláme ho za Chocholouškem. Za hodinu už vaříme čaj a plánujeme dnešní přesun.

Od prvních kroků dnešního dne mne začínají bolet paty a záda, cítím že dnešek bude krizový. Vracíme se na silnici, míjíme Grabštejn a po nudném asfaltu pokračujeme na nekonečné Václavice. Naštěstí nacházíme i jakousi obskurní smíšenku s fantastickými čoko-koblihami, pro které se každý vracíme dvakrát k pultu. Nastupujeme na Pašeráckou naučnou stezku, jejíž název zní možná zábavně, ale jedná se o dlouhé martýrium, kdy cesta vede v polích, nikde kousek stínu, slunce pálí a hovada žerou. Ještěd necháváme hodně vpravo. Stezka pokračuje po silnici, která je díky aleji alespoň ve stínu, ani tak se ale po tvrdém povrchu nedupe dobře, nohy bolí a do hlavy se začínají vkrádat první pochybnosti. Konečně jsme v Albrechticích, cedule nám oznamuje začátek CHKO Jizerské hory. Čeká nás slušné stoupání na západní hřeben, dáváme tedy kratší pauzu s tím, že siestu dáme až nahoře na kopci.

Vyrážíme po zelené a žluté na Špičák a dál na křižovatku Hřebenový buk, kde padáme do trávy a hodinu hibernujeme. Při odchodu na mě přichází krize, ramena namožená od popruhů protestují proti dalšímu nošení krosny a paty bolí jako čert, cítím každý krok, hlavně když se jde z kopce. Pokračujeme na Oldřichovské sedlo, odkud se napojujeme na dlouhý sestup po modré do Hejnice. Spát chceme až za ní tak, abychom zítra hned ráno zaútočili na Smrk. Tato část Jizerek je nádherná, cesta vede krásnými bukovými lesy s množstvím skalních útvarů. Všechno to ale vnímám jen napůl, zaměstnává mě ztráta morálu. Zítra nás čeká kotel nahoru na Smrk, Sněžka je v nedohlednu a nohy mi říkají, ať je nechám ležet v mechu a jedu dál na vozejčku. Opravdu se začínám zabývat myšlenkou, že v Hejnici sednu na vlak a nechám v tom Petra samotného. Ten je za poslední roky zocelený stovkami nachozených kilometrů, takže se mu jde dobře a stále mě motivuje. I v této fázi se odkopáváme humornými vložkami, jako když na jednom odpočívadle nechávám za účelem odlehčení celý pytlík těstovin a nenačatý kečup, a velmi vážně uvažuji o odložení náhradních lehčích bot, které si nesu pro případ, že mi pohory oddělají nohy. Nakonec se zbavuji jen potravin. Naše pozdně odpolední dojezdy se začínají podobat jeden druhému a nejinak je tomu, když konečně doťapkáme do Hejnice. Rozvalitý Smrk, který musíme zdolat zítra, snad radši ani nevidím, zato dobře vidím hospodu. Tři piva jsou adekvátní marasmu dnešního dne. S večerním světlem se totálně vyšťaveni plácáme po modré směrem na Bílý Potok a hned jak nás značka zavede do lesa, kácíme se do trávy. Už nevím, kdy u mne došlo k obratu, snad ta dobře vychlazená dvanáctka mi zapudila myšlenky na skrečování akce. Řekl jsem si, že pokud vylezu na Smrk, největší převýšení celé naší tour budou úspěšně za námi a na Sněžku už se půjde více méně po hřebeni s jediným údolním "přestupem" mezi Jizerkami a Krkonoši. Alea iacta est! Dnešní účet činí 34 km.

Středa, 10. července

První noc, kdy nás fauna nechala spát! Právě včas, dnes máme poprvé atakovat výšku 1000 metrů, což je s odpočatou hlavou o dost snazší. U snídaně kontroluji a lehce ošetřuji nohy, puchýře jsou jen nepatrné, zato celkově jsou obě nohy nateklé namožením, normálně mám kotníky mnohem vystouplejší. Zalepit, neřešit, nacpat do bot, plácnout se do stehen a hurá 700 výškových metrů nahoru na Smrk! Počasí nám stále přeje. Po modré pomalu stoupáme k chatě Hubertka, která je zavřená. Obdivuji stezky single treku Pod Smrkem, někdy si je musím projet. Od Hubertky začíná krutovýstup po červené přes Tišinu až k odbočce na Nebeský žebřík, který nás dovede až k rozhledně na vrcholu. Jsme propocení, udýchaní, vyndaní. Za odbočkou mi výškoměr ukazuje 1000 metrů, ale nahoře ještě nejsme. V půlce žebříku je vyhlídkové místo a právě tam nás předjíždí stříbrný offroad. Užuž se chystáme lamentovat nad lidskou leností, když tu vidíme na zadních dveřích auta nápis "Pivo až na Smrk". Motivace je zpět a za chvíli už ždímeme trika pod rozhlednou. Ihned našeho zachránce obíráme o dva Rohozce 11, které mu ještě ani nestihly zteplat, a připíjíme na důležitý moment výpravy. Jsme na hřebeni, který nás přivede až k bráně Krkonoš. "Pan Smrk" nám mezitím od auta hlásí: "Pak tu mám ještě kafe, čaj, džus a prezidentskou virózu. Jablka, banány a koláč. Můžete si vybrat mezi rebarborovým a rebarborovým". Na světě je krásně!

Čas máme dobrý, po posilnění jsme v laufu a vyrážíme na polskou stranu Jizerek. Míjíme chatu Na Stógu Izerskim, kam lanovka z údolí naváží na oběd polské sandálisty a lodičkářky, a nastupujeme na červenou. Na stezku Česko-polského přátelství, která vede až na Sněžku. Jizerky tu mají svůj tradiční stepní ráz se spoustou uschlých stromů, stojících i popadaných. To nám dělá trochu potíže při siestě, protože prakticky nejde najít stín, kde by se dalo dáchnout. Asi po dvou hodinách chůze na polském území se v dálce v oparu objevuje kopec, jehož profil nás nenechává na pochybách: Sněžka! Do cíle naší cesty je to ale ještě hodně daleko. Poprvé od startu výpravy se začínají dělat mraky a mírný opar, zatím je ale pořád teplo. Na jedné z křižovatek potkáváme mladou cizinku s batohem, jak se sklání nad mapou. Dáváme se s ní do řeči, jde z Berlína a když se ptáme, kam má namířeno, odpoví že ještě neví, možná Asie? Proti ní jsme malá píva. Po dlouhém monotónním pochodu začíná cesta klesat a objevují se první domy Szklarske Poreby. Tady dáme vale Jizerkám a zakrátko vstoupíme do Krkonošského národního parku. Nejprve je však třeba najít cestu z Poreby. Pochodujeme beze značky vlevo vpravo, unavení už jsme zase jako psi, ale pořád se z ní ne a ne vymotat. Jak už je v těchto vyčerpaných stavech zvykem, hlavy jsou vydementněné a smějeme se úplně všemu, obviňujeme Poláky z nepřátelství, ptáme se jaktože nás ještě nikdo nezve k naraženému sudu a seleti na ohni, tomu že říkají cesta Česko-polského přátelství? Porebu přejmenováváme na Poj... (doplňte si sami). Když už snad vesnici konečně opouštíme, korunu tomu dává pták, který sedí na stromě a vydává zvuk jako cinkající železniční závory. Ještě pět minut v téhle díře a skončíme v Bohnicích!

Na výpadovce z Poreby na krkonošský hřeben je velká atrakce, Wodospad Kamiénczyka, takže i teď večer tu ještě courá dost lidí, navíc nahoru vede široká kameny dlážděná cesta. Díky tomu všemu není snadné najít místo na spaní. Nakonec mizíme mezi stromy vpravo od cesty, bohužel jehličnatý les je samá mokřina, ale protože už máme dost a nemůžeme dál, leháme si na jedno sušší místo obklopené tůněmi. Sotva si připravíme věci na spaní, přilétají staré známé mikro mušky, verze "polský zabiják". Večeřet už musím pod spacákem, Petr rezignuje a zaléhá bez jídla. V nohách máme 31 km.

čtvrtek, 11. července

Poslední noc pod širákem byla opět z kategorie hrůzných. Ze spacáku bylo nutno znovu udělat neprodyšný skafandr, vedle mušek kolem nás pořádali letecký den i komáři, kterých byla vzhledem k okolním mokřinám hejna. Poprvé nevstáváme do slunce, ale do vlhké mlhy. Když vidíme své opuchlé nevyspalé tváře, musíme se smát jeden druhému. Nesnídáme, nevaříme, rychle sbalit a pryč z tohohle pekla! Pohání nás vidina toho, že večer už se budeme cpát na Luční boudě a konečně se vyspíme civilizovaně a bez havěti. Dlážděná cesta pokračuje prudce nahoru a jakkoli jsme zlámaní a nevyspalí, jsme konečně v Krkonoších! Během stoupání po červené mlha houstne, zastavujeme, abychom uvařili kafe a pořádně posnídali. Poprvé od startu oblékáme nepromokavé věci. Těšili jsme se na výhledy z hřebene, já na focení, místo toho viditelnost osciluje mezi třiceti a padesáti metry. Aspoň jsme na cestě prakticky sami. Nejprudší stoupání končí u chaty Szrenicka, chvilku pokecáme s českou turistkou a jdeme dál. Prameny Labe oproti původnímu plánu díky počasí vypouštíme. Před mrholením se na chvíli schováváme ve vchodovém přístřešku polské neveřejné chaty s vysílačem. Po pár minutách tam přichází jistý Jindra z Liberce, chodecký samorost. Náš pochod se mu líbí a na zbytek cesty se k nám připojuje.

Po hodině šlapání po mokrém horském chodníku vylézají z mlhy smutné obrysy zbytků vyhořelé Petrovy boudy, začíná regulérně pršet a my netrpělivě vyhlížíme Špindlerovku. Nutně už si potřebujeme odpočinout. Konečně sedíme v suché restauraci, dáváme pivo a polévku, v televizi jede fotbal a autobus přiváží náklad seniorů. Jsme v jiném světě! Až někdy v těchto chvílích si uvědomuji, že to asi opravdu zvládneme, že dojdeme až do cíle. Venku ale prší a na Luční boudu to máme ještě pěkný kus cesty včetně dalšího převýšení. Vyrážíme do nečasu a poslední kilometry na chatu už jdeme opravdu silou vůle. Cesta je nekonečná, žádné výhledy nás nenabíjí, a jak už je zvykem, smějeme se každému nesmyslu, který naše mozky zaplněné endorfinem vyplodí. Se smíchem kritizujeme krkonošské cestáře za odfláknutou práci, špatně opracované kameny v chodníku apod. Mineme Slonecznik, za hezkého počasí určitě fotogenické seskupení skal, v téhle psotě udělám rychlý dokumentační cvak zpod bundy a velím pokračovat, dřív než mi upadnou nohy. Konečně se objevuje žlutá odbočka doprava, posledních třičtvrtě kilometru na Luční! Euforie roste s každým krokem a když z mlhy vystoupí kontury chaty, smějeme se s mým souputníkem jako měsíčky na hnoji a oslavně hulákáme jako malé děti. Moc dobře víme, že na Sněžku už zítra vylezeme třeba po čtyřech, přestože není vidět, je už odsud coby kamenem dohodil.

Po ubytování a sprše na boudě začínají nefalšované gurmánské orgie, z lístku objednáváme položku po položce, vše zapíjíme delikátním tmavým pivem Paroháč z vlastního pivovaru chaty, dokud nás ještě před desátou večer nedostihne únava. Jindra předvádí nefalšovaný alkoholický průlet chatou, když jdeme spát, mastí nahoře karty s nějakými dětmi a v noci ještě stíhá návštěvu pivovaru i s degustací. To už ale známe jen z doslechu. Z cesty k cíli jsme dnes ukrojili 22 km.

pátek, 12. července

Probuzení se střechou nad hlavou nejprve považuji za sen, ale já opravdu bdím! I když jsme spali jen na koberci ve spacákové místnosti, cítíme se jak po noci v pětihvězdě. Tento pocit podpoří i nečekaně bohatá bufetová snídaně, z Luční by si mohlo vzít příklad x českých hotelů. Zbývá naposledy zabalit krosnu a vyrazit do stejné psoty, jako vládla včera. Čekají nás poslední 4 kilometry, cílová rovinka. Nohy najednou šlapou jak hodinky, je vidět, jak je to všechno kromě fyzického fondu také o hlavě. Po modré za chvíli dosahujeme Obří sedlo i s ošklivým polským „Slizákem“ alias Slezským domem. Před námi je poslední stoupání naší dlouhé cesty. A nebyl by to pochod Hřensko - Sněžka, kdybychom si ani dnes, prakticky v cíli, na něco nepostěžovali. Přímá cesta na Sněžku je zavřená, protože se na ní pracuje, poslední kilometr a půl si tedy musíme odkroutit po modré z polské strany.

V půl desáté už není kam stoupat! Na vrcholu jsme kromě obsluhy Poštovny úplně sami, gratulujeme si k úspěchu, fotíme vrcholovku a hlavou mi probleskují všechny střípky z minulých dní. V nohách máme 165 km, 4400 výškových metrů nastoupaných a 2900 zklesaných. V tváři se nám míchá pot s deštěm, emoce s euforií, radost z úspěchu se smutkem z toho, že už to končí. Tyhle situace mají jediné řešení: „Prosíme dvakrát prezidentskou virózu!“