Domů » Blog » Se psem na vrchol dolomitské třítisícovky

Se psem na vrchol dolomitské třítisícovky

Je začátek července 2010, dny jsou zalité sluncem a dlouhodobá předpověď počasí pro celou Evropu je jako na objednávku. Náš pětačtyřicetikilový drobeček Bruno má před čtvrtými narozeninami. Hraji si s klíčky od auta a jako každý rok touto dobou je mi jasné, že není vyhnutí! Už zase musím opustit zemský ráj to na pohled, už potřebuji nasávat atmosféru nočních dálnic a sbírat zážitky z cizích krajů a pořádných hor. Stačí pár telefonátů a z dobrých přátel jest poskládán čtyřčlenný team, mířící na desetidenní roadtrip za krásami slunné Itálie. A abychom náhodou neměli v autě příliš místa, půlku kufru si zabírá pátý člen posádky, pan Bruno. Zbývá sehnat rakev na střechu a pak už hurá na Brenner.

Týden jsme jezdili po severní a střední Itálii, Bruník si zaplaval v ledové Gardě i teplém Středozemním moři, hopsal po mramorových deskách v Carraře, koštoval kvalitu toskánských hroznů nebo spokojeně klimbal v cypřišových hájích. Po sedmi dnech naší pohodové road movie na mne na pláži nedaleko Piombina hodil pohled, kterým jakoby říkal: "Hele páníčku, středomořských pláží a zevlování v písku už bylo dost. Otoč to do Dolomit, vyběhneme si na kopec." Do konce dovolené zbývají 3 dny, takže mu nápad schvaluji, balíme ručníky a plavky a vyrážíme na dlouhý přejezd do nekrásnějšího pohoří Evropy. Následujícího dne už bivakujeme v našem oblíbeném kempu Roccheta v Cortině di Ampezzo a chystáme výstup na 3225 m. vysokou krasavici Tofanu di Rozes. Na její vrchol jsem před rokem s jinou partou vystoupal úžasnou a náročnou via ferratou Giovanni Lipella. Sestupovou cestu z vrcholu mám ještě v hlavě a právě po ní půjdeme s Brunem nahoru, kam až to půjde, zatímco zbytek teamu se pokusí dosáhnout vrcholového kříže zajištěnou cestou.

Následujícího rána nám počasí maximálně přeje a v půl desáté se štěstím parkuji Golfa na jednom z posledních míst na zaplněném parkovišti u chaty Angelo Dibona. Ta stojí ve 2037 m. mezi Tofanou di Rozes a její sestrou Tofanou di Mezzo. Na obě vedou velmi populární těžké via ferraty, na Rozes již zmíněná cesta Giovanni Lipella a na Mezzo ještě náročnější Giuseppe Olivieri. V tu chvíli to ještě netuším, ale i Mezzo si s kumpány vylezu o měsíc později při našem dalším vpádu do Dolomit. Jako každého slunečného dne i dnes se to pod Tofanami hemží turisty. Mně a Brunovi to ovšem vůbec nevadí, neboť skoro všichni si oblékají sedáky, ferratové sety a přilby a jdou se přicvaknout na jednu ze zajištěných cest. Pro čtyřnohého parťáka beru do batohu dostatek vody a pamlsků na dobití energie a ukazuji mu majestátní horu, jejíž vrchol se tyčí 1200 výškových metrů nad námi: „Bruníku, tam se zatím asi moc psů nepodívalo. Uvidíme, kam to půjde, a když už nebudeš moc, otočíme to.“

Na rozcvičení vedeme naše přátele pod monumentální jižní stěnou k nástupu na ferratu. Když nám poslední z nich ukáže vztyčený palec a zmizí ve vstupním tunelu, vystříleném dynamitem za tuhých bojů první světové války, otáčíme to a vracíme se nad chatu k odbočce do sedla mezi Tofanami. Bruno je ve své kůži, pobíhá, značkuje a vrtí ocasem na ostatní turisty. Vzhledem k lezeckému charakteru obou cest je přítomnost psa v těchto končinách poměrně vzácná. Stoupání do kotle mezi oběma velikány už samo o sobě představuje slušný výstup, zatím se však jde po normální pevné cestě. Bruno je stále o patnáct kroků přede mnou a užívá si to. První větší zastávku dáváme v sedle u chaty Giussani ve 2580 m. V nohách máme pětisetmetrové převýšení, což zasluhuje odměnu. Dávám 4 Eura za "una birra per favore" a Bruňasovi servíruji misku plnou vody a hrst výživných masových polštářků. Společně koukáme na monumentální profil Tofany a zkoumáme, kudy půjdeme nahoru v nadcházející obtížné části výstupu. Lidé se ptají, kam mám se psem namířeno, a když ukážu na vrchol, obdivně kulí oči a čtyřnohého hrdinu si fotí. Ten kulí oči pro změnu na ně a přízeň si velmi užívá.

Po třiceti minutách odpočinku mi Bruno potvrzuje, že je ok a můžeme pokračovat vzhůru. Pěšinou mezi velkými odlomenými balvany postupně přecházíme do míst, kde se terén prudce zvedá a odkud už hora velí nekompromisně nahoru! Suť se střídá se skalními stupni, vpřed nevede jen jediná cesta, naopak se stezka rozbíhá do spousty chabě značených variant. Lidé vracející se z vrcholu mají vizuální kontakt s Rifugio Giussani a je na každém, kudy po skaliscích sestoupí. Ve směru výstupovém se tato cesta asi příliš nepoužívá, protože jsem ovšem na Bruníka nesehnal sedák a přilbu, jinou možnost nemáme :) V této fázi výstupu už je třeba hodně zvedat nohy a občas i použít ruce. Cesta je dost namáhavá i pro trénovaného člověka, o to více pro psa. I přesto je Bruno stále přede mnou a fakticky je to on, kdo vybírá cestu přes skalní stupně. Já stoupám za ním a pouze lehce jej usměrňuji, abychom se nevychýlili ze směru k předvrcholu, kde se lezecká cesta spojuje s naším choďákem. Nyní už zastavujeme častěji, častěji také doplňujeme tekutiny. Bruník velmi vítá pár menších sněhových polí, v nichž se celý vyválí a báječně ochladí. Konečně máme dalších cca 500 výškových metrů za sebou. Stojíme ve výšce 3027 m., na předvrcholu, kde končí zajištěná cesta. Ferratisté, zdolávající Tofanu lezecky ze vzdušné severní strany, se zde vynořují už značně zdecimovaní únavou. O to větší je jejich překvapení, když na ně po odcvaknutí karabin vykoukne psí hlava s jazykem na vestě. Bruno dostává jednoho pašáka za druhým, každý si ho chce pohladit či poplácat, po sté odpovídám, jaké je jeho jméno. Už tady jsem na něj maximálně pyšný, dosažená výška 3000 m. je na psa v tomto exponovaném terénu neskutečný výkon!

K vrcholu zbývá posledních 200 výškových metrů, Bruník polehává a na chvíli zavírá oči, když však ukážu nahoru na zbývající část, zvedá se a následuje mne. Jeho chůze je sebejistá, packy se mu nemotají ani nenesou známky namožení, takže nemám žádné obavy a dávám zelenou velkému finále. Čas máme dobrý. Závěrečná fáze výstupu už je o dost příjemnější než předchozí zdolávání rozpukaných skalních stupňů. Ke kříži vede drobnou sutí v serpentinách pěšina, ale podklad je stabilní a nijak se nesype. Své kamarády z ferraty nevidím, časově nejsme nijak dohodnuti s tím, že se sejdeme až dole u auta. Cestou k vrcholu se tedy bavím s ostatními ferratisty, mezi kterými je spousta Čechů a Slováků. Ptám se jich na zážitky a stav zajištěné cesty. Ta prý není úplně suchá a na jednom místě teče dost vody, zkušený lezec to však zvládne. Dole u auta se později dozvídám, že z mé posádky byl nahoře jen jeden.

Až v tomto samém závěru cesty mi Bruno přenechává vedení, stoupáme pomalu, odpočíváme. Není kam spěchat, počasí je dobré, viditelnost skvělá a kochání nebere konce. Konečně se hora narovnává, objevuje se krásný vrcholový kříž a v půl třetí odpoledne už není kam stoupat. Mám neskutečnou radost, objímám Bruníka a na vrcholovou fotku ho beru na ruku. Nešetřím pro něj slova chvály. I po té vší dřině má ještě dost energie obcházet svačící lezce a loudit, zatímco já dělám fotky. Zapisujeme se do vrcholové knihy a skoro bych se vsadil, že hafan v ní ještě nefiguruje. Ale kdo ví. Po dvaceti minutách pobytu na vrchu je čas na sestup, který bývá vzhledem k pokročilé únavě neméně náročný. Naposledy se ohlédneme ke kříži a nepřejeme si nic jiného, než už sedět před krabičkou od sirek sedmset metrů pod námi. Je to chata Giussani, v ní dobře vychlazený Weissbier a od ní sice ještě dlouhá, ale povrchem už nenáročná cesta na parkoviště. Za hodinu jsme konečně opět na terásce Rifugia a můžeme si říci, že to nejtěžší máme za sebou. V poslední etapě sestupu mezi chatou a parkovištěm už toho máme oba dost. Bruník už má zjevně namožené paciny, takže našlapuje pomaleji. Ve skalním sestupu dostaly jeho klouby zabrat více, než při výstupu. Tam, kde jsem ho musel cestou nahoru málem brzdit, na něj teď co chvíli čekám. Ale stále šlape a věrně následuje svého pána. V půl šesté konečně dorážíme na parkoviště a při čekání na zbytek výpravy se oba natahujeme do trávy. Tělo pulzuje, vzduch voní, člověk je znavený a zároveň v euforii. Přesně pro tyhle pocity se do hor pořád vracíme! Bruno má za sebou svůj životní horský zážitek a já se dmu pýchou, jakého máme doma čtyřnohého horolezce.

Od toho dne, kdy jsem si vzal Brůču nahoře na Tofaně samou radostí do náruče, už uteklo skoro šest let. Za tu dobu zanechal otisk své tlapky i na dalších místech, třeba na chorvatském Hvaru, na dachsteinském ledovci či pod Tre Cime. Dnes už je z něj zasloužilý starý pán s prvními šedinami, ale radost z výletů ho pořád neopustila. Je to můj nejvěrnější parťák a jsem šťastný za všechny báječné dny, které jsme spolu prožili, včetně této skvělé červencové neděle na Tofaně. Protože až se Bruník jednou rozhodne opustit nás (a já doufám že to bude až za hodně dlouho), budu vědět, že prožil skvělý život a že to stálo za to!

Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie. podrobné nastavení